text ze zničené cedule

Průzkumem území na Landeku, který byl v té doby součástí Pruska byl pruským ministrem pro doly a hutě v Berlíně a Vrchním báňským úřadem ve Vratislavi pověřen zkušený rychlebský měřič Scholze. Ten v roce 1780 objevil na úpatí Landeku výchoz dvou uhelných slojí, které byly později pojmenovány Juliána a Vilemína. Uzemí nálezu patřilo hlučínskému panství, jehož majitelem byl od roku 1772 Jan Adam, svobodný pán Gruttschreiber. Ten 15. Srpna 1781 požádal Vrchní báňský úřad o zarážku hor a propůjčku důlních měr. Dne 26. Února 1782 mu byla vydána koncese, která obsahovala povolení zarážky dolů Juliána a Vilemína a propůjčku po dvaceti důlních měrách na každou sloj. Uvedené datum je tedy dnem zahájení dolování nejen na vrchu Landeku v Petřkovicích, ale zároveň i dnem, kdy se na území karvinského revíru začalo pravidelně těžit uhlí. Další nálezy uhlí na území Landeku vedly ke vzniku mnoha dolů. Ty byly postupně slučovány do větších celků. Takto se vytvořily tzv. Staré hlučínske doly, Šilheřovické doly, Nové, někdy nazývané Mladé hlučínské doly a jako poslední vznikl v roce 1829 Důl Ferdinandovo štěstí. Názvem Staré nebo Starší hlučínské doly byla označována oblast dobývaných slojí na Landeku, které tvořily nejbohatší část hlučínské oblasti. Dělily se na skupinu východní, k níž patřily důlní pole Juliana, Vilemína, Nový, Poustevník, Stolní a Terezie, na skupinu střední s důlními poli Dovrchní-sever a Dovrchní-jih a na skupinu západní, která však již ležela mimo území Landeku směrem ke Lhotce. Ze Šilheřovických dolů se dochovalo jen velmi málo mapové i jiné dokumentace, takže jejich rozsah i objem těžby jsou těžko určitelné. Podařilo se zjistit existenci šesti provozovaných dolů s pěti hlavními štolami a se sedmi svislými jámami.

Nové hlučínské doly tvořily dvě skupiny dolů, západní a východní, které obě ležely na petřkovické části Landeku. K západní skupině patřil důl Údolní, založený 14. dubna 1812, a doly Vilém a Arnošt, pro něž bylo vydáno povolení k těžbě 9. prosince 1815. Východní skupinu tvořil jediný důl Příkopová, založený 11. března 1817, který byl ve zbytkovém poli mezi propůjčkami Starých hlučínských a Šilheřovických dolů.

Důlní pole Ferdinandovo štěstí se nacházelo v západní části Landeku na katastrálním území obce Petřkovice. Ještě před udělením propůjčky byla ve střední části pole vyhloubena úklonná jáma označovaná jménem Nálezná. Důlní pole se členilo na část východní, k níž patřil důl Ferdinandovo štěstí (zal. V roce 1830), Strojní důl (zal. 1835), dvojitý důl František a Albert (zal. asi 1855) a důl Neočekávaný (zal. 1863) a na část západní s doly Bruno a Hugo (zal. asi 1841).

Na východní hranici důlního pole Ferdinandovo štěstí byla v roce 1835 založena první hlubinná jáma tohoto dolu, která byla nazývána Strojní, neboť u ní byl instalován první parní těžní stroj v ostravsko-karvinském revíru.

Komplex Starých i Nových hlučínských dolů s dolem Ferdinandovo štěstí a železárnami ve Vítkovicích prodalo olomoucké arcibiskupství 8. dubna 1843 rakouskému bankéři Salomonu Mayeru Rothschildovi. V závěti odkázal S. M. Rothschild doly svému synovi Anselmu Salomonovi a jeho manželce Betty, kteří se ujali svého vlastnictví 1. ledna 1859. V té době již důl nesl jméno po svém vlastníkovi ANSELM.

Noví majitelé pronajali doly od 1. ledna 1872 velkoobchodníkům s uhlím, bratrům Davidu a Vilému Gutmannovým, a společně vytvořili společnost Vítkovické kamenouhelné doly v Ostravě, v níž měl 40% podíl Rothschildové a 60% podíl Gutmannové.

Dne 18. prosince 1894 byly doly prodány nově ustavené společnosti Vítkovické horní a hutní těžířstvo, jejímiž podílníky byly opět bankovní domy Rothschildů a Gutmannů. Tato společnost pak držela doly, s výjimkou let 1942-1945, až do jejich znárodnění v roce 1945.

V druhé polovině roku 1945 přešel důl pod národní správu, byl znárodněn a začleněn do národního podniku Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly v Ostravě. V roce 1946 byl přejmenován na důl Masaryk. Po komunistickém převratu v roce 1948 došlo k opět ke změně názvu. Od 1. dubna 1952 nesl důl jméno významného komunistického novináře Eduarda Urxe.

Těžba byla na tomto dole ukončena 8. srpna 1991.

Autoři:  kol. Hornického muzea v Ostravě