převzato z knihy LANDEK – SVĚDEK DÁVNÉ MINULOSTI
Historický přelom ve vývoji světového průmyslu vyvolaný vynálezem parního stroje postavil před lidstvo i problém získávání tepelné energie. Dosavadní mechanické síly nebyly na tepelnou energii příliš náročné, a tak dosud jediným běžně užívaným zdrojem bylo dřevo. Pro parní stroje a pro nově se vyvíjející výrobní technologie bylo však třeba najít zdroj levnější, ale především kaloricky vydatnější.
Tím se stalo uhlí, jehož ložiska začala být intenzivně vyhledávána po celém světě.
NÁLEZ UHLÍ NA LANDEKU
Rozsáhlé a vzrostlé lesy, kterými oplývaly české země, stačily ještě na konci 18. století zásobovat dřevem jak lidská obydlí, tak manufakturní provozovny. Pro kováře a další řemeslníky, kteří potřebovali větší žár, hořely v hlubokých lesích stovky milířů, které jim dodávaly dřevěné uhlí.
Podstatně obtížnější byla situace v ostatních částech rakousko-uherské monarchie. Rakouská vláda proto již koncem století začala financovat průzkumy oblastí, ve kterých bylo možno z hlediska jejich geologického vývoje předpokládat přítomnost uhelných ložisek. Zároveň císařskými dekrety vybízela obyvatele, především řemeslníky, aby uhlí používali. Mezi krajiny, na které se soustředila pozornost prospektorů, jak tehdy bývali hledači uhlí nazýváni, patřilo i Ostravsko.
Pomineme-li pověsti, provázející objevy uhlí na Ostravsku, je prokázáno, že první doložený nález učinil mlynář Jan Augustin v údolí nazývaném Burňa na Polské (Slezské) Ostravě a že jej potvrdil zkušený šichtmistr Jan Antonín Alis z Kutné Hory ve zprávě Královskému úřadu v Opavě dne 2. prosince 1763. Trvalo však dlouhých dvaadvacet let, než se začalo na pozemcích hraběte Wilczka uhlí skutečně dobývat.
Zcela jiný průběh měly počátky dobývání uhlí na Landeku. Průzkumem území na hlučínském panství, které bylo v té době součástí Pruska, byl pruským ministerstvem pro doly a hutě v Berlíně a Vrchním báňským úřadem ve Vratislavi pověřen zkušený rychlebský důlní měřič Scholze. Ten v roce 1780 objevil na úpatí Landeku výchoz dvou uhelných slojí, které byly později pojmenovány Juliana a Vilemina. Území nálezu patřilo hlučínskému panství, jehož majitelem byl od roku 1772 Jan Adam, svob. pán Gruttschreiber. Ten již 15. srpna 1781 požádal Vrchní báňský úřad o zarážku hor a propůjčku důlních měr. Dne 26. února 1782 mu byla vydána koncese, která obsahovala povolení zarážky dolů Juliana a Vilemina a propůjčku po dvaceti důlních mírách na každou sloj s právem ražby štoly. Uvedené datum je tedy dnem zrodu dolování nejen na vrchu Landeku v Petřkovicích v tzv. hlučínských dolech, ale zároveň i dnem, kdy se na území ostravsko-karvinského revíru začalo pravidelně těžit uhlí.
V roce 1803 byl při pracích v kamenolomu ve východní části Landeku na katastru obce Koblov nalezen výchoz sloje, která byla nazvána Nanettou. Tato část Landeku patřila k šilheřovickému panství, jehož majitelem byl Jan Bedřich svob. pán Eichendorff, strýc známého německého básníka Josefa von Eichendorffa (1788-1857), který podle zápisu ve svém deníku dne 3. října 1803 důl osobně navštívil. Eichendorff však zpočátku dobýval uhlí jen příležitostně a teprve o dva roky později, když získal list na zaražení hor pro tři nové doly ve slojích Filipina, Jan a Klementina, začíná se i na šilheřovických dolech těžit pravidelně.
Další nálezy uhlí na území Landeku vedly ke vzniku mnoha dolů, které byly postupně slučovány do větších celků. Takto se vytvořily tzv. Staré hlučínské doly, Šilheřovické doly, Nové, někdy též nazývané Mladé hlučínské doly a jako poslední vznikl v roce 1829 Důl Ferdinandovo štěstí.
JAK SE UHLÍ DOBÝVALO
Uhelné sloje na Landeku byly většinou uloženy strmě, což usnadňovalo otvírku dolů na jejich výchozech na povrch (obr. 48).
Na výchozu sloje, poněkud nad úrovní přístupové cesty k úpatí vrchu, bylo zaraženo a dřevem nebo kamenným roubením vyztuženo ústí (mundloch). Od něho byla ražena v uhelné sloji, případně s přibírkou v kameni, pokud mocnost sloje byla příliš malá, základní chodba, tzv. štola, s mírným stoupáním. To proto, aby mohla odtékat voda a doprava uhlí k ústí byla snadnější. Z těchto základních štol pak byly raženy dovrchní a úpadní chodby a z nich další horizontální dělící chodby. Tím byla sloj rozdělena na jednotlivé pilíře, které byly vyuhlovány postupně odshora dolů.
Pokud probíhaly důlní práce nad úrovní hlavní štoly, bylo zajištěno odvodňování dolu stokou v počvě štoly. S postupem dobývacích prací pod její úroveň však bylo nutno razit sběrné chodby směrem k nejnižšímu místu v okolí, t. j. k hladině okolních vodotečí, do kterých pak byly důlní vody sváděny. Tato důležitá důlní díla požívala zvláštních právních výsad a byla nazývána dědičnými štolami. S přibývající hloubkou dobývání bylo nutno vodu ze spodních chodeb na dědičnou štolu vynášet.
Odtěžení uhlí z jednotlivých pracovišť (ortů) na pilířích se provádělo pomocí beden, někdy zpevněných kováním a opatřených válečky, které odtahovali vozači k ústí hlavních štol, kde se uhlí vysypávalo na hromadu nebo přímo do povozů. Později byly bedny nahrazovány kolečky, táčkami, od nichž byl odvozen název táčník pro pracovníka, obvykle velmi mladého, často ještě i chlapce, který táčky vozil. Dalším pokrokem byly vozíky, zprvu dřevěné, tlačené nebo tažené vozači po dřevěných kolejích. V šikmých chodbách bylo uhlí vynášeno ručně v košíkách nebo v kožených pytlích a v bednách. Technickým pokrokem bylo zavedení ručních vrátků (rumpálů, hašplů), kterými byly bedny smýkány po počvě. Často byly tyto bedny opatřeny na boční straně válečky, aby byl jejich pohyb usnadněn. Sloje, které nevycházely na povrch, byly otvírány svislými nebo úklonnými jámami, hloubenými po její spádnici. Tento způsob otvírky byl náročnější pro odvodnění i pro odtěžování. Jámami bylo uhlí vytahováno bud v kožených pytlích, nebo v proutěných či dřevěných nádobách pomocí jednoduchých vrátků (rumpálů) opatřených někdy jen jednou klikou, u větších rumpálů klikami po obou stranách pro obsluhu dvěma muži. Ale ani štoly se neobešly bez svislých nebo úklonných jam a šachtic. Jakmile začaly dosahovat stometrových délek, bylo nutno důlní díla větrat.
Proto byly v určitých vzdálenostech od sebe raženy z podzemí směrem k povrchu větrací šachtice a jámy, čímž bylo dosaženo průchodního větrního proudu. Protože jámy nejen na Landeku, ale převážně v celém revíru, byly umístěny vysoko nad hladinami vodotečí, neuplatnilo se zde těžení nebo čerpání vodní silou, která byla hojně využívána v českých rudných dolech. Na několika jámách byly postaveny žentoury s koňským nebo volským spřežením, pohánějící těžní zařízení nebo důmyslná čerpadla. V oblasti Landeku je znám díky dochovaným výkresům z roku 1822 koňský žentour na jámě Ihme.
Názvem Staré nebo Starší hlučínské doly byla označována skupina nejstarších dobývaných slojí na Landeku, které tvořily nejbohatší část hlučínské oblasti. Dělily se na skupinu východní, k níž patřily důlní pole Juliana, Vilemina, Nový, Poustevník, Štolní a Terezie, na skupinu střední s důlními poli Dovrchní-sever a Dovrchní-jih a na skupinu západní, která však již ležela mimo území Landeku směrem ke Lhotce. Uložení slojí východní skupiny bylo strmé, slojí střední skupiny šikmé (kosmé), a obojí vycházely na povrch na jižním svahu Landeku. Pouze sloj Dovrchní vystupovala i na svahu severním. V každém důlním poli byla ražena hlavní (denní) štola, případně další vodorovné štoly v sousedních slojích, větrací světlíky, šachtice a jámy. V oblasti Starých hlučínských dolů bylo dokumentováno celkem sedm provozovaných dolů s deseti hlavními otvírkovými štolami, dvacet čtyři jámy, z nichž devatenáct bylo raženo po úklonu sloje a pouze pět jam bylo svislých. Při lokalizaci důlních děl byly u patnácti jam zjištěny zřetelné pozůstatky v terénu, představované výraznými nálevkovitými propadlinami v místě jejich ústí. Majitel Starých hlučínských dolů Jan Adam, svob. pán Gruttschreiber těžil více než sedmnáct let pouze na původních dvou dolech Juliana a Vilemina a teprve 26. května 1799 získal další propůjčku důlních měr na sloje Poustevník a Terezie.
Jeho syn Josef Adam Gruttschreiber, který převzal panství v roce 1802, rozšířil důlní pole o nové propůjčky na slojích Dovrchní, Nový a Stolní, které získal 20. února 1803. V té době se tedy těžilo celkem v sedmi slojích. Ale již o rok později prodal celé panství i s doly Emanuelu Spensovi, sv. pánu z Bodenu. Za jeho vlastnictví došlo ke stagnaci kutání. V roce 1806 koupil panství i s doly August hrabě Poser-Nádlitz, který 20. února 1810 prodal panství bez dolů Antonii Mikettové a doly samostatnému důlnímu podnikateli, presidentovi vrchního zemského soudu ve Vratislavi, Arnoštu Vilému sv. pánu Reibnitzovi. Tím bylo poprvé odděleno důlní podnikání od hospodaření velkostatku. Po Reibnitzově smrti prodala 25. ledna 1834 jeho manželka doly olomouckému arcibiskupovi kardinálovi Rudolfu Habsburskému. O objemu těžby v počátečním období hornické činnosti nemáme spolehlivé informace. Podle ojedinělého údaje byla v roce 1783 dosažena na dolech Juliana a Vilemina těžba v objemu 180 tun. V prvním desetiletí 19. století se těžba pohybovala v rozmezí 195 až 226 tun a dlouhodobě stagnovala. Teprve na počátku dvacátých let došlo k pronikavějšímu zvýšení těžby. V roce 1821 na 1150 tun a v roce 1828 dokonce na 2 162 tun, takže byla poprvé na Starých hlučínských dolech překročena hranice 2 000 tun. Podrobnější informace se zachovaly pouze pro roky 1822 a 1823 pro sloje Poustevník a Vilemína. Porovnáním výkazů těžeb pro úřady a vyrubaných ploch podle důlních map však lze vyslovit oprávněné pochybnosti o správnosti úředních údajů, neboť podle map by měly být těžby podstatně vyšší. Pravděpodobně už tehdy docházelo k úpravám úředních výkazů z důvodů daňových odvodů.
Jak již bylo uvedeno, byly výchozy uhelných slojí ve východní části Landeku objeveny o více než dvacet let později než sloje ve Starých hlučínských dolech. Na sloj Nanettu, náhodně odkrytou v kamenolomu, získal důlní míry s právem ražení štoly majitel šilheřovického panství Jan Bedřich Eichendorff 3. října 1803 a o dva roky později, 19. prosince 1805, táž práva na sloje Filipina, Jan a Klementina. Tyto sloje tvořily tzv. jihozápadní skupinu, byly v šikmém uložení a vycházely na povrch na jižním a na východním svahu Landeku. Na východ od této skupiny byla objevena sloj Růžena, na kterou získal kutací práva po roce 1835 Hubert, sv. pán Stúcker z Wayersdorfu.
Důlní činnost šilheřovických dolů byla podstatně méně intenzivní než na sousedním teritoriu hlučínských dolů. Dobývací metodou zde bylo rovněž štolové dobývání. Ze šilheřovických dolů se dochovalo jen velmi málo mapové i jiné dokumentace, takže jejich rozsah i objemy těžby jsou těžko určitelné. Podařilo se zjistit existenci šesti provozovaných dolů s pěti hlavními štolami a se sedmi svislými jámami. Po těchto důlních dílech však nezůstaly žádné terénní stopy.
Po smrti J. B. Eichendorffa v roce 1819 získala panství i s doly ze závěti jeho manželka Marie Anna, rozená Hoverdenová. Ta je v roce 1830 odkázala svému synovci Emanuelovi, hraběti z Hoverdenu a neteřím Aloisii, baronce Saurmové, Filipině, hraběnce z Cappi, Kateřině, hraběnce Matuschkové a Julii, hraběnce Matuschkové. Od tohoto majitelského konsorcia je koupil 14. září 1835 Hubert, svob. pán Stúcker, který zahájil nové kutání. Po devíti letech, 5. prosince 1844, odkoupil Šilheřovické doly s celým panstvím baron Salomon Mayer Rothschild a přičlenil je k ostatním hlučínským dolům.
Nové hlučínské doly tvořily dvě skupiny dolů, západní a východní, které obě ležely na petřkovické části Landeku. K západní skupině patřil důl Údolní, založený 14. dubna 1812, a doly Vilém a Arnošt, pro něž bylo vydáno povolení k těžbě 9. prosince 1815. Východní skupinu tvořil jediný důl Příkopová, založený 11. března 1817, který ležel ve zbytkovém poli mezi propůjčkami Starých hlučínských a Šilheřovických dolů. Rozsah Nových hlučínských dolů byl nejmenší mezi doly na Landeku, čemuž odpovídala i těžba uhlí. Dokumentovány byly pouze čtyři hlavní štoly a dvě jámy, z nichž zůstaly terénní stopy pouze po jámě Ema. Na těchto dolech se těžilo rovněž pomocí štol. Území, na nichž byly Nové hlučínské doly, leželo na pozemcích hlučínského panství, které od roku 1810 vlastnila Antonie Mikettová. Protože však doly byly v roce 1808 prodány odděleně do vlastnictví Arnoštu Vilému, sv. pánu Reibnitzovi, náleželo podle tehdejšího horního práva jedenašedesát kuksů (podílů na těžbě) výhradnímu těžíři a pozemkové vrchnosti rovněž jedenašedesát kuksů a dva kuksy tzv. svobodné, t.j. nezatížené dávkami. Výtěžek dalších dvou kuksů byl určen ve prospěch školy a kostela a zbývajících dvou kuksů ve prospěch revírní bratrské pokladny. Vrchnostenské kuksy pak přecházely na nové majitele panství, tedy v roce 1814 na Emanuela Spense, svob. pána z Bodenu, který je však postoupil v roce 1820 Josefu Adamu Gruttschreiberovi a ten kuksy odprodal Františku, hraběti Chorinskému. Pro olomouckého arcibiskupa, kardinála Rudolfa Habsburského získal kuksy 28. listopadu 1829 Franz Kleinpeter, ředitel Rudolfovy hutě, který pak v roce 1835 odkoupil pro olomoucké arcibiskupství i celé hlučínské panství.
Jméno Franze Kleinpetera, ředitele hutí olomouckého arcibiskupa kardinála Rudolfa Habsburského, nejprve v Bašce a potom Rudolfovy huti ve Vítkovicích, je spojeno zejména s dolem Ferdinandovo štěstí v západní části Landeku. Poté, co byla v roce 1828 uvedena do provozu nová arcibiskupova huť ve Vítkovicích, zvážil její ředitel Kleinpeter výhodu spojení hutě s uhelnými doly. Svou pozornost zaměřil na Hlučínsko, kde se hornictví začalo slibně rozvíjet. Možná, že jej k této volbě přivedla i studie Pro memoria vratislavského referendáře Brasserta, který již v roce 1815 zpracoval detailní rozvahu o perspektivách využití uhelných zásob pod Landekem. Byla to vůbec první technická studie, která se zabývala nejen stavem uhelných zásob, ale i technologií jejich dobývání a ekonomickou rozvahou investic a provozních nákladů. Brassert již tehdy navrhoval hloubení těžní jámy v místech, kde skutečně o dvacet let později byla jáma založena a na kterou se postupně soustředila veškerá těžba z uhelné oblasti na levém břehu Odry.
Kleinpeter požádal v září 1829 jménem arcibiskupa Rudolfa Habsburského Královský pruský hornoslezský horní úřad v Tarnovicích o povolení zarážky nového dolu Ferdinand. Jméno Ferdinand bylo pravděpodobně odvozeno od jména hraběte Ferdinanda Troyera, vrchního hofmistra olomouckého arcibiskupství, který silně podporoval arcibiskupovy podnikatelské záměry. Úřad svolal jednání již na 10. listopad téhož roku, ale zároveň upozornil, že jméno dolu musí být zcela změněno nebo upraveno, neboť úřad již jeden důl pod tímto názvem eviduje. A tak se zrodil Důl Ferdinandovo štěstí. Propůjčka na jednu jámu a 512 důlních měr (44,3 hektaru) byla udělena Vrchním báňským úřadem ve Vratislavi dne 13. března 1830.
Důlní pole Ferdinandovo štěstí se nacházelo v západní části Landeku na katastrálním území obce Petřkovice. Ještě před udělením propůjčky byla ve střední části pole vyhloubena úklonná jáma označovaná jménem Nálezná. Důlní pole se členilo na část východní, k níž patřil důl Ferdinandovo štěstí (zal. v roce 1830), Strojní důl (zal. 1835), dvojitý důl František a Albert (zal. asi 1855) a důl Neočekávaný (zal. 1863) a na část západní s doly Bruno a Hugo (zal. asi 1841).
Štolová otvírka dolu Ferdinandovo štěstí, otevřeného původně Náleznou jamou, byla dodatečně uskutečněna dědičnou štolou, nazvanou jménem ředitele Kleinpetera. Tato štola, ražená v letech 1834-1840, měřila 600 metrů a měla typický charakter dědičné štoly, neboť byla ražená kolmo na vrstvy a sloužila k odvodňování, větrání a k těžbě pro západní část Starých a Nových hlučínských dolů, již dříve vyražených. Na východní hranici důlního pole Ferdinandovo štěstí byla v roce 1835 založena první hlubinná jáma tohoto dolu, která byla později nazývána Strojní, neboť u ní byl instalován první parní těžní stroj v ostravsko-karvinském revíru (obr. 53). Důl Ferdinandovo štěstí spolu s jedenašedesáti kuksy Nových hlučínských dolů, které v roce 1829 zakoupil F. Kleinpeter od hraběte Chorinského, přešly po kardinálově smrti dnem 29. března 1832 na olomouckou kapitulu, která k nim 25. ledna 1834 přikoupila i Staré hlučínské doly. V roce 1839 byla uzavřena dohoda s majitelem hlučínského panství o koupi jedenašedesáti vrchnostenských kuksů Nových hlučínských dolů. Tím se ocitly ve vlastnictví arcibiskupství Staré i Nové hlučínské doly a spolu s dolem Ferdinandovo štěstí byly ustaveny Konsolidované (spojené) hlučínské doly. Tento komplex dolů byl spolu s železárnami ve Vítkovicích prodán 8. dubna 1843 rakouskému bankéři Salomonu Mayeru Rothschildovi, který k nim 5. prosince 1844 přikoupil i doly Šilheřovické a v roce 1846 poslední z hlučínských dolů, důl Trojice (obr. 54). Tento důl, založený 16. února 1838 lesním inženýrem velkostatku knížete Lichnovského Františkem Magerlem, ležel sice na katastru obce Petřkovice, ale mimo území Landeku. Tím byly uhelné doly na Hlučínsku spojeny v rukách S. M. Rothschilda, který si tak vytvořil surovinovou základnu pro své průmyslové podnikání v Rakousku. Od té doby tvořily hlučínské doly již trvale jeden celek.
V závěti odkázal S. M. Rothschild doly svému synovi Anselmu Salomonovi a jeho manželce Betty, kteří se ujali svého vlastnictví dnem 1. ledna 1859. V té době již důl nesl jméno po svém novém vlastníkovi ANSELM. Noví majitelé pronajali doly od 1. ledna 1872 velkoobchodníkům s uhlím, bratrům Davidu a Vilému Gutmannovým, původem z Lipníka na Moravě, na dobu pětadvaceti let a společně vytvořili společnost Vítkovické kamenouhelné doly v Ostravě, v níž měli 40% podíl Rothschildové a 60% podíl Gutmannové. Tvůrčím organizačním a technickým duchem této společnosti byl vynikající odborník ing. Ignác Vondráček. Dne 18. prosince 1894 byly doly prodány nově ustavené společnosti Vítkovické horní a hutní těžířstvo, jejímiž podílníky byly opět bankovní domy Rothschildů a Gutmannů. Tato společnost pak držela doly s výjimkou let 1942-1945 až do jejich znárodnění v roce 1945.
HLUBINNÉ DOLOVÁNÍ NA LANDEKU
I když se štolový způsob těžby v jednotlivých hlučínských dolech udržel až do sedmdesátých let 19. století, uhelné zásoby zpřístupněné štolami postupně ubývaly. Proto bylo již v roce 1835 započato s hloubením svislé jámy v širokém údolním zářezu masívu Landeku. Tento důl byl po dole Jindřich na Polské Ostravě druhým hlubinným dolem v ostravsko-karvinském revíru a byl provozován až do roku 1991, tedy nejdéle ze všech dolů tohoto revíru. Důl postupně soustředil veškerou těžbu v hlučínské a koblovské oblasti. Jáma, jejíž hloubení započalo v roce 1835, měla čtvercový profil o délce strany 3,9 metru a byla vyztužena dřevem. Sloužila pro těžení, čerpání vody, větrání a dopravu materiálu i lidí. Úrovně 1. patra v hlouce 77 metrů pod povrchem dosáhla asi v roce 1835 na kótě 141 metr nad hladinou Jaderského moře (n. hl. J. m.). V prvé etapě byl pro těžení používán pravděpodobně koňský žentour, důkazy jeho existence však chybí. Ale již v roce 1847 byl na jámě instalován parní stroj s balanciérem o výkonu dvanácti koňských sil (8,8 kW). Průměr válce byl 313 mm, výška zdvihu pístu byla 1098 mm. Tento nej starší parní stroj v revíru byl vyroben brněnskou strojírnou, jejíž jméno není známo, a byl původně nasazen v roce 1842 na šilheřovickém dole Jan, kde sloužil k pohonu čerpacího zařízení. K témuž účelu byl zprvu používán i na nové jámě, která díky němu byla označována jako Strojní jáma, později však již sloužil k těžení, zatímco pro pohon čerpadel byl instalován nový parní stroj o výkonu šedesáti koňských sil (44,1 kW). Překopy na úrovni 1. patra byly raženy směrem na východ a na západ a otevíraly sloje, které byly již dříve těženy pomocí štol. Rozloha patra byla poměrně malá, pouhých 55 hektarů, ale vzhledem k nízkému objemu těžeb se zde dobývalo plných padesát let. V roce 1871 bylo započato s prohlubováním jámy o 70 metrů na druhé patro, které leželo v hloubce 146 metrů od ohlubně. Hloubení trvalo celých deset let do roku 1882. S přípravou slojí k dobývání se však začalo až v roce 1884, neboť pro těžení z této hloubky již dosavadní parní stroj nepostačoval a bylo jej nutno nahradit výkonnějším. Nový stroj instalovaný v roce 1883 měl ležatý válec o průměru 520 mm, zdvih 1040 mm a jeho výkon třicet šest koňských sil (26,5 kW) při tlaku páry tři atmosféry (0,3 MPa) umožňoval rychlost těžení 3,5 m/s. Setrvačník měl průměr 4 metry a lanové kotouče 3,2 metru. Původní parní stroj byl předán ostravské reálce jako technická památka. Problémem zvyšování těžby na dole, který asi od poloviny 19. století nesl rothschildovské jméno Anselm, byla doprava uhlí k železniční stanici Severní dráhy Ferdinandovy. Koňské potahy byly nejen
zdroj: LANDEK svědek dávné minulosti – Librex Ostrava 1996