Šilheřovické doly (Schilldersdorfer Gruben), byla skupina nejstarších černouhelných štolových dolů, které těžily uhlí na návrší Landek v Koblově.

Historie

Doly nesly název podle šilheřovického panství, ve kterém se nacházely.

Ke vzniku prvního dolu vedl nález výchozu uhelné sloje v roce 1803 v kamenolomu ve východní části Landeku v Koblově. Sloj později obdržela název Naneta. Na dokumentovaný nález sloje Naneta získal důlní míry s právem ražení štoly vlastník šilheřovického panství Johann Friedrich sv. p. Eichendorf, který zakoupil šilheřovické panství v roce 1787 od Karla sv. p. Laryše, dne 3. října 1803. O dva roky později 19. února 1805 získal ještě dobývací práva na sloje Filipina, Jan a Klementina.

Po smrti Johanna Fridricha sv. p. Eichendorf v roce 1819 získala panství i s doly ze závěti jeho manželka Marie Anna, rozená Hoverdenová. V roce 1830 odkázala doly svému synovci Emanuelu z Hoverdenu a svým neteřím. Od tohoto majitelského konsorcia (konsorcium z kruhu rodin hrabat Hoverdenů a hrabat Matuschků) je koupil 14. září 1835 Hubert sv. p. Stücker z Wayersdorfu, který v tomtéž roce získal kutací práva na sloj Růžena. Hubert sv. p. Stücker v roce 1835 zahájil novou otvírku dolu ražbou dědičné štoly Hubert. V roce 1842 získal propůjčku a důlní pole Naděje (Eufeminina) a poslední propůjčku v roce 1844 na Karolinu-Annu. 5.prosince 1844 odkoupil doly s celým šilheřovickým panstvím Salomon Mayer sv. p. Rothschild a přičlenil je k hlučínským dolům.

Současný stav

Lokalizací některých důlních děl v terénu lze zjistit zřetelné pozůstatky, představované nálevkovitými propadlinami.

Těžba uhlí

Sloje tvořily tzv. jihozápadní skupinu, nalézaly se v šikmém uložení a vycházely na povrch na jižním a východním svahu Landeku. Na východ od této skupiny byl nalezen výchoz sloje Růžena. Důlní provozy na slojích Filipina a Klementina byly po vydolování zrušeny a o jejich důlní pole v roce 1830 rozšířen důl Jan. Dobývaly se sloje hrušovských a petřkovických vrstev ostravského souvrství. Uhlí bylo těženo ze štol metodou směrného pilířování. Dobývací činnost byla málo intenzivní ve srovnání se sousedními hlučínskými doly. Dokumentováno bylo 7 provozovaných dolů s 5 hlavními štolami a 11 jámami v dobývacím poli 103,3 ha.

Doly existovaly od roku 1803 asi do roku 1860 a později se staly součástí dolu Anselm.

Údaje o Šilheřovických dolech – tabulka z Wikipedie

Údaje o Šilheřovických dolech – tabulka z knihy Landek – Svědek dávné minulosti

Překlad z knihy GESCHICHTE DES SCHLESISCHEN BEUG-UND HÜTTENWESENS WESENS IN DER ZEIT FRIEDRICH´S DES GROSSEN, FRIEDRICH WILHELM´S II. UND FRIEDRICH WILHELM´S III. 1741. His 1806.

V roce 1780 byly na území Šilheřovic (Schillersdorf) nalezena naleziště černého uhlí, která patřila svobodnému panu von Eichendorfovi, což i později potvrdil horník, který byl vyslán na místo výskytu kamenného uhlí hrabětem Redenem. Brzy nato narazil i generál poručík von Wedell bezprostředně na ložiska uhlí v té samé lokalitě, která se bezpochybně rozprostírala u břehů řeky Odry, v blízkosti obce Koblov (Koblau) 6 km jihozápadně od Bohumína (Oderberg), jižně od Šilheřovického lesa, jehož území spadá do této oblasti.  Generál poručík von Wedell  při nálezu těchto nerostných  ložisek poznamenal, že by se řeka Odra mohla stát splavnou pro malé lodě převážející uhlí, pokud by země nebyla tak složitě rozdělena.

1787 začal baron Eichendorf kutat v dolech v blízkostí obcí Šilheřovice (Schillersdorf) a Koblov (Koblau), jelikož mu byly propůjčeny důlní míry. Heinitz nazýval tento důl Eichendorfovým, v těžebních spisech se dočteme o Nanettě ze Šilheřovic (Schillersdorf) nebo Koblova (Koblau), přičemž vydolovaná uhelná slůj měla být 24 až 30 palců (62,82 – 78,525 cm) mohutná, avšak samotné uhlí bylo pouze průměrné kvality. Vytěžené uhlí bylo s postupující prací na šachtě čím dál méně použitelné a postupně dokonce ztrácelo svůj tvar a začalo se drolit. Když se roku 1788 důlní mistr Schöne pokusil zapálit v šachtě trochu slámy kvůli lepší ventilaci vzduchu v důlním prostoru, shořela od ohně i uhelná slůj. Důlní mistr se následkem vzniklého ohně zplodinami udusil.

V bezprostřední blízkosti hlučínské oblasti, přibližně 20 láter (41,8 m) západním směrem od Eichendorfova dolu, bylo možno narazit na dvě uhelné sloje o mohutnosti 18 a 20 palců (47,12 cm a 52,35 cm) , a asi 20 láter (41,8 m) dále odsud se nacházely místní doly Wilhelmine a Juliane.

Těžba kamenného uhlí ve štole Nanette se však v průběhu času vydala špatným směrem a od roku 1790 byl její provoz kvůli množství venkovních zásob odstaven.  

V roce 1792 byla pozastavena těžba na dole Nanette. Byla vytvořena nová kutací pole a k tomu přistaveny nové příkopy, které měly být spojeny se štolou dlouhou 125 látrů (261,25 m). Avšak ani tam nedocházelo k ražbě uhelné sloje o mocnosti ½ látrů (1 m). Slůj se tedy musela vydolovat kutáním v blízkosti břehu řeky Odry tak, aby se dokázalo zajistit místo podzemní chodby štoly, které by umožnilo snadnější přepravu uhelné sloje a nabídlo efektivnější řešení za nepříznivého počasí a při nekontrolovaném zatékání povrchové vody do šachty. Kolem roku 1800 byl znovu uveden v provoz důl Nanette, avšak bez větších těžebních úspěchů. 1805 byly nově zmáhány doly Philippine, Clementine a Johannes v Koblově (Koblau).

Osazenstvo dolů byli kolem roku 1788 2 muži, v roce 1789 je tvořili 2 horníci a 2 vozači.

Těžba a odbyt uhelné sloje na dole Nanette v letech 1787 – 1806:

Přepočet na m3:

Přepočet na tuny, počítána sypná hmotnost uhlí 905 kg/m3:

Odkazy

KOLEKTIV AUTORŮ. Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru.. Ostrava: Anagram, 2003. ISBN 80-7342-016-3. S. 206.

KOLEKTIV AUTORŮ. Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku, část 2. Ostrava: [s.n.], 2002. S. 202 – 203.

MATĚJ, Miloš; KLÁT, Jaroslav; KORBELÁŘOVÁ, Irena. Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava: NPÚ, územní odborné pracoviště v Ostravě, 2009. ISBN 978-80-85034-52-3. S. 58,180,181,187.

Uhelné hornictví v ostravsko-karviném revíru, Anagram 2003